Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Večer nad rozhovorem Daniely Drtinové s Tomášem Hrudou v DVTV

Tomáš Hruda vystoupil 24. února v DVTV v rozhovoru s Danielou Drtinovou pod názvem „V českém školství vyhoří už prvňáci. Učitelé mají trauma, neumí děti zaujmout, říká Hruda“ (viz záznam pořadu). K pořadu se vzápětí rozpoutala rozsáhlá diskuse. Když vynechám příspěvky, které se netýkají přímo tématu rozhovoru, shrnu snadno:

  • Tomáš Hruda je manažer, nikoli učitel, a proto nemá do školství co mluvit.
  • Tomáš Hruda mluví překotně, co říká se nedá pobrat, a navíc strašně drmolí, takže mu není ani rozumět.

Výtky k Hrudově kvalifikaci jsou oprávněné jen zčásti. Každý „zkušený kantor s patnácti lety praxe“ se pokouší uzemnit domnělého začátečníka slovy jako: v životě jsi neměl ve třídě Romy, nikdy jsi neučil třicet žáků najednou (v informatice máme totiž půlené třídy) apod. Nikdy jsem si to moc nebral, od patnácti let jsem totiž vedl turistický oddíl (a mám na to náležitou kvalifikaci) — tak dlouhou praxí se nikdo z kolegů pochlubit nemůže, na vojně jsem okusil službu v romské stavební jednotce a když na FIT nepřišel druhý cvičící, míval jsem padesát studentů ve třídě. Navíc když já svoje studenty nezaujmu do tří minut, přecházejí na Facebook nebo na honění žížalek po obrazovce monitoru (a ti staří mazáci dobře vědí, že v takové zkoušce by nedokázali obstát ani náhodou, nemluvě o tom, že by byli úplně ztracení, kdyby neměli možnost frontálního výkladu v učebně, kde není slyšet, protože hučí router, a kde přes ten router není ani vidět na tabuli). Někdy si ale podobné poznámky nenechám líbit, a pak je zajímavé, jak rychle ti staří zkušení kantoři zařadí zpátečku a zkrotnou. Namyšlené hlupáctví je opravdu smutná vizitka učitele. To se bohužel týká i povrchních kritiků Tomáše Hrudy v diskusi k rozhovoru. V Hrudově případě je ovšem zřejmě pravda, že on žádnou praktickou zkušenost ze školy nemá. Zato rozumů rozdává přehršle.

Za zamyšlení stojí i Hrudův příšerný projev. Dostat se k věcnému obsahu přes přehrady drmolení, květnatých frází a obrazných příměrů je opravdu obtížné — a po pravdě řečeno, když jsem si dal tu práci, poslechl si rozhovor pozorně několikrát a psal si poznámky, nedozvěděl jsem se nic, co bych už dříve nevěděl. Neřekl víc, než praví okřídlené úsloví, že učitel nemá plnit kýble, nýbrž zažehovat pochodně. Toto prosté sdělení mu ovšem trvalo víc než osmnáct minut. Nevím, možná je na tom náš vzdělávací systém opravdu tak zle, že je potřebné a správné opakovaně a dlouze hovořit o důležitosti zažehování pochodní.

Konkrétně: Hruda dokázal říct během asi 18 minut

  • dvaadvacetkrát „prostě“
  • nejméně devětkrát „vlastně“
  • osmkrát, že něco „je právě o tom“
  • čtyřikrát „ejč-ár“
  • nejméně třikrát „Jacobi“ (aniž by snad tušil, že si bere do úst jméno dobrého filosofa a jeho bratra, vynikajícího matematika)

a neustále mluvil o „problémech“ a „informacích“, ačkoli zjevně vůbec nechápe, co ta slova znamenají. Také slova „flip-čárt“, „rocket-science“, „definičně“ (=by definition) a fráze „neskutečný“, „přesně tak“, „řeknu“, „je tam problém“ / „je tam rozdíl“, že „technologie začnou řídit auta“, že školství je třeba „posunout“, že „není žádný racionální důvod aby“, že „je to tak špatně“ a že se o něčem „bavíme“ (i když nás to třeba vůbec nebaví) náleží k Hrudovu image jako k velbloudovi hrby. Většinu významuprostých frází pak drmolil tak rychle, že spolykal třetinu slabik (v tom případě pak už přirozená redundance českého jazyka stačí sotva k detekci, ale už ne ke korekci chyb).

Na druhou stranu právě překotností projevu působí Tomáš Hruda posluchači stres a vyvolává pocit naléhavosti svého sdělení. Možná, že je jeho sdělení daleko více nonverbální než verbální. Ono ostatně bývá důležitější to, co se zamlčuje, než to, co se vysloví. Tomu by napovídala i první osoba množného čísla, která nám posluchačům sugeruje, že Tomáš Hruda je jeden z nás a že jeho problémy jsou naše. Ale o jaké problémy jde?

Například:

  • „…je strašně jednoduché něco říkat, ale daleko těžší je děti zaujmout.“
  • „Jaké vlastnosti by měl mít dobrý učitel? … Když se na to podíváte, tak zjistíte, že je to vlastně inzerát na ředitele ejč-áru v nějaké velké společnosti.“ (Plat) „80 až 100 tisíc korun odpovídá tomu, jaké nároky my máme na učitele.“
  • „Dobré věci se musí zaplatit.“
  • „To, co nejlépe funguje, je schopnost přizpůsobit — individualizovat — ty informace nebo ten zážitek, které má konkrétní dítě. Protože každé je jiné a potřebuje něco jiného.“ A později (10:47) k tomu dodává: „A dneska máme technické prostředky“ (zřejmě ICT), „abychom to dokázali.“
  • „Je potřeba zvýšit nároky. Nestačí dávat lidem spoustu peněz a nechat to být.“
  • „Je potřeba otevřít systém“ (školství) „lidem zvenku.“ … „Znám spoustu lidí (z praxe), které baví učit, ale jsou obrovské překážky.“
  • „Klíčem ke změně je aktivizovat rodiče, aby si uvědomili, co všechno dobrým nebo špatným vzděláním mohou u dítěte ovlivnit.“ … a dál: „Když přesvědčíme rodiče, aby se trochu věnovali svým dětem, tak potom z toho budeme profitovat jako společnost.“
  • „Řada vzdělávacích zdrojů je zdarma. Není žádný racionální důvod, proč by děti od určitého věku neměly znát třeba Kahnovu akademii.“
  • „Jak je možné, že české děti mají problém s angličtinou? To je obrovská obžaloba toho systému. Když děti naučíte“ … „opravdu funkčně anglicky, tak mají takovéhle obrovské možnosti.“
  • „Neumíme se učit, protože nás to nikdo nenaučil.“
  • „Nevíme, co bude. A vzdělávání je nejlepší nástroj, jak s tou nejistotou pracovat.“
  • „Když se naučíte dobře ptát“ (klást správné otázky), „pochopíte podstatu.“ … „zvědomňujete si poznatky a zasazujete si je do kontextu, díky čemuž jste schopní s nimi pracovat.“
  • „Musíte dávat dětem podněty, aby přemýšlely.“

Sám Hruda říká, že nejde o nic nového, co bychom nevěděli („To není žádný rocket-science, tohle se prostě ví, jenom ve školách se to nepoužívá.“) Úspěšné řešení známe např. z Finska. Hrudovy (opravdu Hrudovy?) výtky jsou oprávněné a doporučovaná řešení známá a osvědčená, argumentace logická. Neříká nic, co bych v zásadě nenašel na webu Education Republic, firmy, která se živí zřejmě celkem počestně prodejem kursů a školení a jejímž druhým zakladatelem (spolu s Tomášem Hrudou) a hlavním vizionářem je známý podnikatel v oboru vzdělávání Ondřej Šteffl (viz také Scio). Od jiných podobných více či méně úctyhodných spolků (známý je např. EDUin) se firma Education Republic neliší ani tak rádoby americkým názvem, jako spíš snad tím, že není přímo živa z dotací, grantů a našich daní.

Jistě by se dalo polemizovat s obecnými bláboly typu: „já jsem dalek toho říkat, že učitelé jsou špatní, to prostě není pravda, my jim prostě nevytváříme podmínky, to je naše chyba“. Víme přece, že někteří učitelé jsou špatní (pár konkrétních případů znám). A kdo že to učitelům nevytváří podmínky? Čí to má být chyba? Kdo je to „my“? Že by Tomáš Hruda mluvil o firmě Education Republic? V takovou upřímnost tedy nedoufám. Nebo že by šlo o to, že po řadě příkladů na změny ve vzdělávání, které nic nestojí, uvedl v samém závěru message: „lidi řeknou: a dost, my chceme, aby tenhle stát dával peníze do školství? Asi ne.

Na závěr učiním (jak jinak?) závěr: mám dojem, že vlastně nešlo o nic moc. Panu Hrudovi se prostě jen podařilo dělat řádně svoji práci a do rozhovoru vedeného Danielou Drtinovou vnést pořádnou dávku neplacené reklamy na firmu Education Republic, jejímž je manažerem.


Poznámky o výuce informatiky na gymnáziích v Bavorsku

V Německu má každá spolková země svoje ministerstvo školství a svoje učební plány. O nějaké jednotnosti v rámci Německa se tedy nedá mluvit, nicméně našel jsem

Z několika spolkových zemí mě zejména zaujaly učební plány bavorského Státního ústavu pro kvalitu škol a výzkum vzdělávání v Mnichově (viz http://www.isb.bayern.de/ ), protože (podle mého názoru) nejlépe odpovídají jak evropskému, tak i českému pojetí informatiky jako součásti všeobecného vzdělání. Učební plány jsou na stránkách https://www.isb.bayern.de/gymnasium/ a tam…


Oborový profil informatiky

Viz http://www.isb-gym8-lehrplan.de/contentserv/3.1.neu/g8.de/index.php?StoryID=26380

Osnova:

  • Samozřejmost oboru
    • Informační společnost
    • Úloha vyučování informatiky
  • Přínos oboru ke gymnaziálnímu vzdělání a osobnostnímu rozvoji
    • Zacházení s informací
    • Principy uspořádání ( = strukturování složitých systémů)
    • Schopnost abstrahovat ( = konceptuální modelování)
    • Přezkoumávání a kritické posuzování modelů a jejich funkce
    • Týmová spolupráce a sociální způsobilost
    • Pracovní styl: tvořivost, experimentování, pečlivost a přesnost
  • Spolupráce s ostatními obory
    • Uplatnění informatiky
    • Příroda a technika (to je obor, v jehož rámci se vyučuje informatika na nižším stupni gymnázia)
    • Informatika v ostatních oborech
    • Návaznost informatiky na základní vzdělání (ITG)
  • Cíle a obsahy
    • (Konceptuální) modelování
    • Techniky modelování
    • Metodická způsobilost (učit se a zvládat složitost)
    • Nižší stupeň (tj. v rámci oboru příroda a technika)
    • Ročníky 9 až 12 (viz detailní plány)
    • Využití počítačů (tj. ve výuce informatiky)
    • Práce na projektech


Učební plány informatiky v jednotlivých ročnících

9. ročník

Viz http://www.isb-gym8-lehrplan.de/contentserv/3.1.neu/g8.de/index.php?StoryID=26434

Platí pro přírodovědně-technologická gymnázia.

Zatímco na nižším stupni gymnázia studenti pracovali s informacemi (nebo s píš s daty?) pomocí hotových nástrojů, nyní se naučí vymýšlet systémy, které zpracovávají (a možná i interpretují) data.

  • Funkce a datové toky; tabulkové kalkulátory
  • Datové modelování a databázové systémy
    • Objektový datový model, DB-schéma, databázový systém
    • Požadavky na databázové schéma
      • referenční integrita aj. omezení
      • nadbytečnost a konsistence dat
    • Bezpečnost a ochrana dat
    • Příklad složitější aplikace

10. ročník

Viz http://www.isb-gym8-lehrplan.de/contentserv/3.1.neu/g8.de/index.php?StoryID=26435

Platí pro přírodovědně-technologická gymnázia.

Objektový systém spojuje data, algoritmy a strukturu systému. Objektový přístup (tj. systémový přístup k práci s daty) je způsob, jak účelně a efektivně řešit problémy.

  • Objekty a jejich chování
    • Opakování a upevnění znalostí objektových konceptů
    • Stavy objektů a algoritmický popis chování (životního cyklu)
    • Vazby mezi objekty
  • Generalizace a specializace
    • POZOR, chyba: probírá se tu polymorfismus, přestože ten se obejde i bez dědění!
  • Příklad aplikace

11. ročník

Viz http://www.isb-gym8-lehrplan.de/contentserv/3.1.neu/g8.de/index.php?StoryID=26193

V 11. a 12. ročníku dospívá studium informatiky k ústředním pojmům celého oboru – k informaci a komunikaci (a také k rekurzi, která teprve dělá algoritmus algoritmem).

  • Rekurzivní datové struktury
    • Seznamy
    • Stromy jako zvláštní grafy
  • Technika (vývoje) softwaru
    • Plánování a řízení práce na projektu
    • Vývoj softwaru v praxi (projekt)

12. ročník

  • Formální jazyky
    • syntax a sémantika jazyka, gramatika, analýza regulárních jazyků…
  • Komunikace a synchronizace procesů
    • procesy, komunikační protokoly, topologie sítí, uváznutí…
  • Způsob fungování počítače
  • Meze vyčíslitelnosti
    • časová náročnost
    • problém nezastavení

Omlouvám se za chyby a nepřesnosti, překládám z němčiny jen orientačně a narychlo. Překlad míchám se svými poznámkami. Úplné a správné znění dokumentů je uvedeno v německých originálech, na které zde důsledně odkazuji.


Reakce na „Dokud nejde o život…“ Petra Koubka

Proč jdeme na smrt jako ovce, místo abychom se bránili? Šedá je teorie a zelený strom života.

Jinak se chová učitel s plným úvazkem na dobu neurčitou a jinak záskok za mateřskou, migrant z Ostravska na zlomek úvazku a s drahým podnájmem v Praze. Zdůrazňuji: při tabulkovém platu přes 20kKč měsíčně a třetinovém nebo polovičním úvazku dostane vzorový učitel pod 10kKč čistého. Mnoho učitelů (možná většina) se dnes nachází ve stavu opakovaně prodlužované existenční nejistoty. Tato skupina českých učitelů nejsou jen proletáři, kteří „nemohou ztratit nic než své okovy, nýbrž ještě hůř: jsou exemplární ukázkou tzv. prekariátu.

Jestli se tedy někdo zamýšlí, proč si učitel nechá líbit všechna příkoří a ponižování od žáků, rodičů, kolegů a vedení školy, měl by se zabývat také tím, kolik peněz mu zbude na jídlo, když zaplatí za předražené bydlení, kolik dalších osob závisí na jeho/jejím učitelském příjmu (děti? nezaměstnaný manžel? nemocní rodiče?) O luxusu jako je dovolená v cizině, pěkné oblečení, nové boty častěji než jednou za několik let atd. tady vůbec nemůže být řeč. O těchto záměrně zotročených a systematicky ponižovaných učitelích nikdo nemluví, ale na jejich bídě a utrpení naše školství stojí a s těmito lidmi také padá.

Doufám, že kdo dočetl až sem, pochopil, že mi nejde ani o čtyřicetitisícový plat pro učitele před důchodem, ani že nepíšu o zoufalcích, kteří se neumějí uživit, ani o nadšencích, kteří se obětují pro žáky. Jde mi o vztahy mezi učiteli ve školách, o to, že ve školách pracují učitelé zotročení a ponižovaní samotným systémem školství, kteří se nedovolají pomoci od svých privilegovanějších kolegů, natož pak zastání od vedení školy. Nevím, proč novináři, ministerští úředníci i pan Koubek hážou všechny učitele do jednoho pytle — pak je ovšem pochopitelné, že nemohou najít ve vztazích mezi učiteli ve škole důvod, proč si někteří z nás nechávají líbit ponižování a šikanu. Teorie ani citáty z pedagogických autorit totiž k tomuto problému neříkají dohromady nic, co by stálo byť i jen za blogový příspěvek. Ave, Petře Koubku, morituri te salutant!


Za Purkyněm do Vratislavi

Ve Vratislavi jsem se zastavil cestou do Lodže i zpátky. Nutného přestupu jsem využil k prohlídce města a k obědu. Do Lodže se dá cestovat různě. Já jako milovník Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou a obdivovatel Jana Purkyně jsem zvolil cestu přes Vratislav. Z Prahy do Vratislavi vedou dvě trati: ta romantičtější a zajímavější přes Turnov, Harrachov a Jelení Horu; druhá trať vede přes Letohrad, Lichkov a Kladsko. Jel jsem tou druhou tratí. Přímé rychlíky Praha — Vratislav nejely, nevadí, aspoň jsem o to důvěrněji poznal polské železnice a potkal jsem cestou víc lidí.

 

Vratislav, Velký rynek, kde Purkyně vystoupil z dostavníku

Vratislav, Velký rynek, kde Purkyně vystoupil z dostavníku

 

Vratislav je hezké město. Historické centrum je plné turistů, menší ostrovy v Odře lákají k procházkám a příjemnému posezení a mimo centrum najdete normální velké město, které si žije svým životem. Co do velikosti a atmosféry bych Vratislav přirovnal třeba k Brnu. Komu ovšem něco říká Festung Breslau a poválečné přesuny obyvatelstva, ten musí obdivovat, jak se podařilo město obnovit. Okamžitě jsem poznal Velký rynek — vypadá přesně tak, jak jej namaloval Zdeněk Burian i s věží od sv. Alžběty v pozadí. Jen mi tam chyběl Jan Purkyně právě vystupující z dostavníku. Brzy jsem našel i ulice Olavskou a Odřanskou a také universitu, o kterých se píše v knize „Purkyně ve Vratislavi“. Širokou ulici, kde Purkyňovi bydleli, jsem hledal marně — podle předválečných plánů to má být dnešní Purkyňova, dlouhá ulice začínající u Nového trhu a vedoucí až k Národnímu muzeu a vojvodskému úřadu. Jako ve všech polských městech, i ve Vratislavi sice nenajdete obyčejnou hospodu nebo bufet, zato kostel najdete na každém rohu. Vratislav má svoji katedrálu a kolem ní celou čtvrť seminářů, klášterů, kostelů a podivných katolických úřadů. Mne však nejvíce zajímal kostel sv. Maří Magdaleny, kde Purkyňovi dávali křtít svoje děti, a kostel sv. Alžběty, jediná památka na křižovníky, kterou jsem našel.

Soustředil jsem se tedy na památky Purkyňova působení ve Vratislavi. Jan Purkyně musel překonávat mnoho překážek a zároveň měl velké štěstí. Právě v pruské Vratislavi se vypracoval na vědce světového formátu (když u nás v Rakousku pro něj nebylo místo). Prožil zde šťastná léta, která však skončila tragickým shlukem úmrtí Janova velkého příznivce a tchána Karla Rudolphiho, maminky Rozálie, obou malých dcer a obdivuhodné manželky Julie, která nejen měla mimořádné pochopení pro Janovy zvláštnosti, ale byla mu i zdatnou pomocnicí např. při výrobě a uspořádávání preparátů do mikroskopu (to uměla od tatínka Rudolphiho, škoda že nemohla oficiálně studovat). Jan nakonec zůstal sám se dvěma asi tříletými synky. S podporou přátel, které si získal ve Vratislavi, i přátel v Praze vše nakonec zvládl. Pro učitele je ovšem Jan Purkyně vzorem jak ve vztahu ke studentům, tak ve využívání netradičních (ale efektivních) metod a forem výuky. Kdo Purkyně považuje za zastydlého osvícence-rozumáře, buržoazně-nacionalistického romantika, který v polovině 19. století uvítal začínající pozitivismus, ať si přečte Útržky ze zápisníku uhynulého přírodozpytce — a uvidí jak uměl tento akademik rozvířit zahnívající bažinu předsudků a konvenčního myšlení. Stále se od něj máme co učit (princip názornosti — vše vysvětlovat na příkladech, vše vyzkoušet prakticky; týmová práce; projekty; využití přístrojů, pomůcek a didaktické techniky ve výuce; a v neposlední řadě — šel studentům příkladem, byl jim vzorem, který sami chtěli následovat). Škoda, že nám nemůže říct svoje ke stavu dnešního školství — jistě by nám dal co proto!

Z purkyňovských památek rozhodně stojí za prohlídku původně jezuitská Universitas Leopoldina, kde působil Jan Purkyně i jeho přítel František Čelakovský, když měl v Rakousku zase nějaký průšvih a Purkyně mu ve Vratislavi dohodil katedru slavistiky. Samozřejmě jsem nesměl vynechat Aulu Leopoldinu, ale za důkladnou prohlídku stojí celá universita. Je to takové menší a útulnější Klementinum, typická jezuitská stavba. Určitě doporučuji navštívit Oratorium Marianum (menší koncertní sál v přízemí) a matematicko-astronomickou věž. Já jsem se vetřel i na děkanát, kde mají na chodbě obvyklou galerii rektorů (o obraze posledního rektora jsem již napsal v příspěvku o Lodži). Kdo má rád baroko, malované stropy, sloupy, klenby a schodiště, ten si přijde na své. S universitní budovou samozřejmě těsně sousedí universitní chrám nejsvětějšího jména Ježíšova.

Ve Vratislavi je toho mnohem víc k vidění: památky, muzea, divadla, koncerty. A taky k závidění — není to zpustlé vysídlené území obydlené nesourodou náplavou bez minulosti, bez kořenů, bez vědomí vlastní identity. Po válce do Vratislavi přesídlili Poláci ze Lvova a jako ve Lvově, tak i zde vytvořili soudržné společenství, které dbá na vzdělání, pěstuje umění a pečuje o památky minulosti — jak té vlastní, původně lvovské, tak i té slezské a německé. A nesmíme samozřejmě zapomenout ani na to, že právě Vratislavané uspořádali v osmdesátém devátém zázračné setkání našich písničkářů a jejich příznivců. Je celkem příznačné, že Krylovu písničku pro lásku zpíval polsky Jarek Nohavica (v překladu M. Miklaszewské) a dnes ji s úspěchem hraje a zpívá EKT Gdynia pod názvem Mila (stojí za poslechnutí na YouTube).

Lituji, že jsem se nezastavil v Kladsku, kterým jsme projížděli. Moc se to neví, nicméně právě Kladsko je místo, kde náš český král Václav zastavil Mongoly-Tatary, kteří se chystali zaplavit Evropu. Rusové se rádi chlubí tím, jak po staletí chránili Evropu před Mongoly, že na jejich účet Evropa vzkvétala a Rusko strádalo, ale totéž se dá říct i tak, že ruská knížectví se Tatarům poddala a po staletí jim poslušně platila daně, aby mohli táhnout dál na západ. Poté, co v roce 1241 zmasakrovali u Lehnice polskou šlechtu, johanity, templáře a německé rytíře, narazili hned vzápětí u Kladska na našeho krále Václava, který je v drobné a dnes již téměř zapomenuté potyčce zahnal na jih, načež mongolské hordy v panické hrůze prosvištěly kolem Olomouce (aniž by ji oblehly a vyplenily) a kdesi na jižní Moravě se pak rozplynuly a smísily s místním obyvatelstvem. To má za následek, že se dnešní antropologové v úžasu diví, odkud se v Brně a okolí vzaly vysedlé lícní kosti…
Odkazy na zdroje:

  • Kubišta, Ivan; Václav Švorc. Purkyně ve Vratislavi. Praha: Mladá fronta, 1953.
  • EKT Gdynia. Mila. (Český originál: Karel Kryl. Lásko. Do polštiny přeložila M. Miklaszewska.) https://www.youtube.com/watch?v=nRRctqNJUao

Postřehy z Polska

Konečně se dostávám k tomu, abych zaznamenal pár dojmů z cesty do Polska. Podobně jako náš pan prezident nebo Alexandr Veliký ani já jsem nejel do ciziny, abych poučoval domorodce, ale spíš abych se tam sám poučil. V září jsem totiž zamířil do Lodže na konferenci o „informatickém inženýrství a informační vědě“. Ke svému překvapení jsem zjistil, že ve vedlejší místnosti se koná konference-dvojče o „vzdělávacích technologiích a počítačích“, že si mohu vybírat z obou programů, co mě zajímá, a mezi konferencemi volně přecházet. Což bylo příjemné, neboť každý takový přechod vedl kolem sladkého bufetu. V programu „učitelské“ konference jsem našel několik zajímavých příspěvků, např. přednášku o programu GeoGebra. Příspěvky se týkaly především hardwarové a softwarové podpory výuky, týmové práce žáků, testování atd. a v neposlední řadě také vzdělávání vzdělavatelů. Podrobnější informace jsou na webových stránkách konference.

Polsko je mezi našimi učiteli známé svou reformou, která vystřelila polské žáky do předních pozic v testech PISA. Na první pohled se může zdát, že příčina polského úspěchu je zřejmá: zatímco český učitel učí, polský naučitel musí své žáky naučit, jak mají správně vyplňovat testy. Ve skutečnosti toto přirovnání kulhá a rozdíl mezi naším a polským školstvím je hlubší. Podrobněji o tom píše např. Lukáš Doubrava v Učitelských novinách. Za zmínku stojí i to, že Poláci se vůbec hodně zabývají jak moderními metodami a formami výuky, tak možnostmi, jak využít nové technologie ve vzdělávání (vyfasoval jsem na to téma příručku — bohužel nepříliš povedenou, podle mého názoru). Dál stojí za zmínku, že Lodžská polytechnika řeší projekt „e-matura“ — maturita z matematiky po internetu. V současné době jsou výsledky projektu už docela úspěšné. Jde o to, že maturita je jednotná a může ji skládat kdokoli kdekoli, pokud se podaří zajistit připojení k internetu a potřebný dozor. Domnívám se, že je to způsob, jak efektivně využít výzkumné a vývojové kapacity vysoké školy, a že bychom se z tohoto příkladu mohli poučit.

Hodně o podstatě polského úspěchu napovědí už první dojmy. Na jednu stranu je hned zřejmé, že Polsko je o něco chudší země než Česká republika — vlaky vypadají jako u nás před třiceti lety, ale jsou čisté, všechno v nich funguje, jezdí přesně. Zatímco český rychlík se v našich úporně budovaných vysokorychlostních koridorech pohybuje jakýmsi indiánským během — tu chvíli postojí mezi poli, pak se zběsile rozběhne maximální rychlostí 90 km/h, ale většinou se plouží asi tak padesátkou, tak to polský vlak neúnavně polyká kilometry stále stejnou rychlostí, která sice neoslní, ale výsledek musí Čechovi imponovat: průměrná rychlost je v Polsku vyšší a bez mnohamiliardových investic, jen díky soustavné údržbě. V Polsku (stejně jako u nás) mají taky žebráky, rozdíl je však v tom, že ti polští jsou skromnější — spokojí se třeba i s houskou. Když jsem se dozvěděl víc o otřesech, jakými prošel polský průmysl, pochopil jsem, že se zdaleka nejedná jen o propuštěné trestance, alkoholiky a asociální živly, ale že je mezi nimi daleko víc těch, které v poměrech dravého polského kapitalismu v jejich věku a s jejich kvalifikací prostě už nikdo nezaměstná. Konference se konala v Lodži, ve městě před lety průmyslovém, špinavém a zanedbaném, které prošlo totálním hospodářským úpadkem v devadesátých letech. V centru, kde by člověk očekával klidovou zónu, rachotí úzkými ulicemi po děravém asfaltu náklaďák za náklaďákem a chudák chodec se krčí u zdí činžáků na úzkých rozbitých chodnících, kde se stěží vyhnou dva lidé. Potud jsem se tedy cítil jako doma.

 

Ksienžy mlyn, adaptace továrny na bydlení

Ksienžy mlyn, adaptace továrny na bydlení

 

Ale něco je v Lodži přece jenom jinak. Lidi své město milují, nenadávají stále jen na neschopné idioty z magistrátu ani na mafiány a zloděje, nýbrž se rádi pochlubí tím, co dokázali za nějakých posledních deset let vykřesat z rozpadajícího se města, kde zkrachoval veškerý průmysl. Dodejme, že křesali s podstatným přispěním fondů Evropské unie — i to umějí Poláci líp než my. Nikde jsem neviděl cyklostezky vedoucí nikudy odnikud nikam ani jiné nesmyslné stavby, které posloužily jen svým budovatelům, ale jinak nikomu k ničemu nejsou. Žádné metro do Letňan ani Nábřeží Maxipsa Fíka. Především se postupně mění na korzo historická hlavní tepna Lodže, Piotrkovská třída. Tedy ne že bych byl až v Piotrkově Tribunálském, ale prošel jsem ji odkudsi z Balut někam ke Geyerově Bílé fabrice, kde je dnes muzeum textilnictví. Původně se jednalo o silnici, na které ležela nevýznamná osada — a ta se s příchodem podnikavých průmyslníků během pár desítek let změnila „ex navicula navis“ — v statisícové město Lodž (dnes přes 700 tisíc obyvatel). Piotrkovská není pražský Václavák, ghetto pro zahraniční turisty, prostitutky a prodavače drog, nýbrž je to místo, kde se procházejí a scházejí domorodci. Podobně jsou domorodci patřičně hrdí i na „Manufakturu“ — je to v podstatě nákupní & zábavní středisko, kapitalistický Julda & Fulda. Kdo by očekával něco jako centrum Anděl vybagrované a vybetonované na místě historické Ringhofferovky nebo Palladium na místě kasáren Jiřího z Poděbrad, bude příjemně překvapen. Z rozsáhlého areálu přádelen Izraele Poznaňského vzniklo příjemné místo, kde na rozlehlém nádvoří nejdřív najdete restaurace, kde se na různých místech pořádají koncerty a divadlo, a teprve v ústřední budově najdete multikino a nezbytný hypermarket — nicméně pořád cítíte, že tady všechno slouží lidem, obyvatelům města, a že investoři si musí svůj výdělek zasloužit. Další z opuštěných továren „Ksienžy mlyn, kněžský mlýn“ byla přestavěna na velký obytný komplex: typický developerský projekt, spousta luxusních bytů, ale zase jinak, než jsme zvyklí u nás: několik set metrů dlouhá budova továrny byla pečlivě opravena do původní podoby. Oni totiž Lodžané svoje továrny milují, je to pro ně romantika, odvážlivci prozkoumávají ty dosud zpustlé, na jejichž opravu zatím nejsou peníze, a přirovnávají je ke středověkým hradům. Lodžané jsou na svoji průmyslovou minulost hrdí a těžko by si někdo mohl dovolit rekonstruovat některou místní továrnu stylem „Císařský mlýn“ v Bubenči (kde i průčelí s arkádami je jen replika odlitá z betonu). I původní dělnické činžáky stále slouži svému původnímu účelu, ale v přízemí se objeví tu kavárna, tu galerie. Lodž není jen město fabrik a činžáků, ale každá fabrika má i vilu pro svého továrníka a pěkný park. Také na tyto vily a parky jsou místní velepyšní — tak jako továrny přirovnávají k hradům, vily zase přirovnávají k zámkům. V jednom z těchto panských sídel sídlívala a dodnes sídlí filmová škola, kde na schodech před vchodem sedávali v družném hovoru studenti Wajda, Polaňski a Kiešlovski.

 

Mezinárodní fakulta inženýrství, Polytechnika Lodž

Mezinárodní fakulta inženýrství, Polytechnika Lodž

 

Snad nejzdařilejší rekonstrukce se poštěstila lodžské polytechnice, kam jsem zavítal na konferenci. Původně to byl komplex několika šedivých budov z padesátých let. Když ale továrny na sousedních pozemcích zkrachovaly, vedení školy využilo příležitosti: dnes jsou tovární budovy zrekonstruované a slouží novým fakultám. V přilehlém parku pak ve dvou továrnických vilách sídlí magnificent rektor, který nás výjimečně, nicméně s patřičnou pýchou a potěšením po svém pracovišti provedl. Má to tam fakt pěkné. Další rozdíl proti českým školám je, že Poláci neříkají „pan rektor“, ale „magnificent rektor“, jak se na rektora sluší a patří. Rektor není jen tak nějaký hej nebo počkej, požívá náležitého respektu, který netřeba vynucovat, neboť je přirozený a snoubí se s rektorovou osobní skromností a přátelským jednáním. On totiž i každý obyčejný polský naučitel se od českého učitele liší tím, že mezi žáky, studenty, rodiči i nadřízenými a veřejností požívá přirozené vážnosti. Navštívíte-li polskou vysokou školu, záhy někde na chodbě narazíte na galerii rektorů: na polytechnice byli vyvedeni v bronzových reliéfech, na universitě ve Vratislavi pro změnu olejem na plátnech. Ten poslední je namalován na malém plátně ve velkém rámu. Zatímco jeho předchůdci jsou oděni řádně v nachových talárech s řetězem na krku, tenhle poslední stojí v rozhalené košili a talár má nedbale přehozený přes ruku. Prostě žádný náfuka. Pověstná polská hrdost nám Čechům může připadat směšná, ale není to nafoukanost, nýbrž docela obyčejná úcta k lidem, kteří si úctu zaslouží. A kdo není úcty hoden, ten nemůže dělat ani naučitele, ani velikodějného rektora, ani magistrátního úředníka, ani prezidenta. Tak to asi má být. A to, co je u nás, je asi ukázka, jak to být nemá — protože to nefunguje. Kdežto Polsko funguje.

 

Galerie rektorů lodžské polytechniky

Galerie rektorů lodžské polytechniky

 

 

Poslední rektor vratislavské univerzity

Prof. Lešek Pacholski -- zatím předposlední rektor vratislavské univerzity

 

Bydlel jsem v hotelu Savoy, ve kterém se odehrává stejnojmenný román našeho rakousko-uherského rodáka Josepha Rotha napsaný po první světové válce. Savoy patří k nejhorším hotelům ve městě, nicméně prošel mírnou rekonstrukcí, takže se v něm bydlí docela pohodlně — a hlavně je jedinečný, nezaměnitelný. Zachovává si původní atmosféru, jako by jej dosud neopustily postavy Rothova románu. A to jsem si řádně užil. Jízda původním secesním výtahem vynahradí všechny drobné nedokonalosti ubytování. Lodž je dnes romantické město, pokladnice industriální architektury plná památek na dravý kapitalismus jak první poloviny devatenáctého století, tak i přelomu století dvacátého a jednadvacátého. A také všeho, co bylo mezi tím (včetně panelákových sídlišť). Je to město, které stojí za to nejen vidět, ale taky prožít.

Odkazy na zdroje:

 


Co říkají staré písničky dnešním studentům

Někdy si opakuji staré písničky, které jsem měl rád, když jsem byl ve věku svých dnešních studentů. Zachycují atmosféru doby, kdy vznikly, a dnes těžko někomu něco řeknou — třeba ta od Vlasty Třešňáka o člověkovi z metra (Jede z Čech až na konec světa…) Jiné jsou stále aktuální a v novém kontextu dostávají hlubší význam (např. Třešňákova „Píseň Karlín“: …a nedoplatek za plyn / bože vždyť takhle člověk shnije / je cítit — někde uniká / Karlín — nedělní chvilka poezie / Karlín — pondělní černá kronika / a v pátek prodloužená. Když jsem objevil na YouTube živou nahrávku Mertových Vzdálených výstřelů, uvědomil jsem si, že nepatří ani mezi písničky, které uplynuly jako voda pod mostem, ani mezi ty stále aktuální a srozumitelné. Měl jsem pocit, že pro lidi, kteří nezažili rok osmdesátý devátý, tahle písnička asi musí být nesrozumitelná. A vzhledem k tomu, že mám možnost dělat pokusy na dětech, při nejbližší příležitosti jsem to vyzkoušel (ostatně interpretace a dezinterpretace dat patří podle RVP do IICT).
 
Vysvětlil jsem tedy svým devíti oktavánům, o co jde, a oni souhlasili, že to zkusí. Zatímco hrála písnička, dělal jsem si poznámky asi takhle:
 
Úvodní řeč: V.M. nechtěl „dělat folkové noviny“ — dá se pochopit, co tím chtěl říci? Pak mluví nejasně: „jestli to není už zjednodušení věci“ — proč asi? (on se vždycky vyjadřoval mlhavě, i jeho poezie je mlhavá, ale tady má možná konkrétní důvod, aby mlžil) a pak pokračuje v podobném duchu, jen o trochu jasněji: „chtěl jsem být smířlivý, jiní lidé nejsou smířliví.“ Nakonec dodává, že „písničku nemohl neudělat“ — proč asi?
 
A pak do těch svých kytarových kudrlinek zpívá:

  • „Katyně, Gdańsk, Praha, Tbilisi, Peking, Baku, Berlín, Budapešť“ — co mají tahle města společného?
  • „krev z dlažby smyje déšť“ — no to je ale otřepané klišé, kolikrát jsme je už četli nebo slyšeli…
  • „po létech vychází najevo, že šlo jen o omyly jedinců“ — proč omyly jedinců? To budu muset vysvětlit.
  • „na věky věků budou bloudit po naší zemi“ — další z Mertových oblíbených klišé (připomíná mi třeba Dětskou křížovou)
  • „střílejí do svých dětí a říkají si bůhvíproč komunisté (potlesk). Možná to říkám za sebe, možná tak trochu taky za vás. Jestli se bojíme mluvit potichu, zkusme to tedy mlčet nahlas“ — proč lidi tleskají? proč to říká za ně? jak se mlčí nahlas?
  • „ruce vrahů nad městem cynicky rozdávají metály vojáčkům jako malým bezprizorným dětem, které ve zkoušce ohněm obstály“ — vojáčky bych spíš přirovnával k nezodpovědným nebo nesvéprávným dětem, ale Merta bůhvíproč miluje slovo bezprizorný (zase ta Dětská křížová výprava)
  • „rozkazy jménem lidu nedal nepřítel, ale komunista (potlesk)“ — copak komunista není nepřítel?

Písnička dozněla a já jsem se začal ptát a doplňovat, co bylo potřeba vysvětlit (samozřejmě by bylo lepší, kdyby se studenti sami ptali, ale tak úspěšný učitel zase nejsem).

Katyň, Prahu, Berlín a Budapešť studenti znali a uměli vysvětlit. Baku jsem neuměl vysvětlit ani já (poradil by někdo?) na Berlíně a na Gdańsku jsme se nějak domluvili společně a jak sovětští vojáci zabíjeli polními lopatkami matky a ženy jiných sovětských vojáků — to jsem musel vysvětlit, masakr v Tbilisi 9. dubna 1989 už zřejmě zavál čas. Mimochodem, Gdańsk — o tom zpívá zase Karel Kryl (Organy w Oliwie zamarły w pół dźwięku).
 
Vysvětlil jsem pro jistotu taky „omyly jedinců“ v souvislosti se sebeočistnou schopností strany a „nezákonnostmi“, ke kterým čas od času „docházelo“.
 
Pak jsme diskutovali o tom, proč za každým slovem „komunista“ následuje nadšený potlesk anonymního davu a student Š.K. vysvětlil, že tleskat znamená „mlčet nahlas“ — to by mě nenapadlo a moc se mi to líbí. A že si anonym v davu s chutí zatleská, když někdo jiný nese kůži na trh, platí dnes stejně jako tehdy.

Písnička o výstřelech do vlastních řad asi není nijak zvlášť podařená. V.M. v ní spíš jen aktuálně reagoval na stojaté vody československého rybníčku v době pěrestrojky a glasnosti, než že by tvořil dílo trvalé hodnoty. Ale předlistopadová atmosféra je v živém vystoupení z léta 1989 zachycena tak dobře, že vypovídá o tehdejší době i dnešním devatenáctiletým a oni rozumějí.
 
Odkazy na zdroje:


Co říkají staré filmy dnešním studentům

Poslední seminář před Vánoci si obvykle promítáme. Ostatně natáčení a střih videa je jedním z témat IICT. Zatím jsem buď promítal filmy na témata z informatiky (Enigma, Piráti ze Silicon Valley) nebo si studenti přinesli nějaký film sami. Letos jsem se chtěl přidržet tématu Vánoc, tak jsem zvolil Pasoliniho Evangelium sv. Matouše — černobílý film finančně i technicky naprosto nenáročný. Není tam nic, co by nedokázal natočit kterýkoli student našeho gymnázia s technikou, kterou nosí po kapsách. Jediný problém je, že ne každý student je tak dobrý režisér jako Pasolini. Tak jako se např. na strakonickém Nektaru pozná, že v Mačkově je dobrý hospodský, tak se teprve na technicky nenáročném nízkorozpočtovém filmu pozná, kdo je výborný režisér. To je snad challenge, který by měl studenty zaujmout — myslel jsem si. Nicméně pro jistotu jsem přibalil ještě Formanovy Lásky jedné plavovlásky jako zálohu. A světe div se — nezabral ani challenge, ani kouzlo Vánoc — studenti Pasoliniho odmítli a vybrali si Formana. Na jednu stranu jsem měl strach, že jim skoro padesát let starý film dnes už nic neřekne: změnily se poměry, tehdejší hovorová řeč zní dneska zčásti směšně, zčásti nesrozumitelně, film nemá akčního hrdinu ani žádný pořádný děj — prostě to vypadalo na nudnou dvouhodinovku, kterou si „děti“ (17-18 let) budou krátit hraním stupidních her na počítačích. Na druhou stranu jsem byl zvědav, jestli přece jen nezaberou, jestli ve filmu přece jen není něco nadčasového.

Zpočátku to vypadalo na katastrofu: vtipný rozhovor pořadatele s majorem („A co když ta válka nebude padesát let?“) nikoho nezaujal a ani příjezd záložáků do Zruče nikoho nepobavil. Při taneční zábavě už se studenti nudili neméně než slečny na plátně, zklamané, že místo mladých mužů dorazili tatíci od rodin. Už to vypadalo spíš na ty počítačové hry, když tu se zatoulal prstýnek pod nohy těch zklamaných slečen, jeho majitel jej urputně pronásleduje, slečny tisknou kolena k sobě, zvrhne se pivo a záložák s politými zády snad ani netuše, jaká společenská potupa jej postihla, tváří se jak Honza na jelito. Studenti zpozorněli — tady něco nehrálo.

A pak už to šlo ráz na ráz. Hráči her začali sledovat plátno. A nepřestali až do konce. Proměnili se v nadšené publikum před kinem Orlík v šedesátém šestém, kterému jsem tenkrát záviděl patnáct a více let věku. Naše učebna s mizerným obrazem se proměnila na kino Maják o deset let později, kdy jsem se konečně dočkal i já obnovené premiéry a kam jsem chodil lízat plátno za tři koruny v rychlém sledu dvanáctkrát za sebou. Smáli se na stejných místech jako my tenkrát, stejná místa sledovali zaraženě a na stejných místech jako my tenkrát se navzájem něžné dotýkali spolužáci opačného pohlaví. Zahrála hymna, brečeli jsme smíchy při scéně v posteli a tiše jsme si vyslechli závěrečné Ave Maria až do konce.

Za posledních padesát let se hodně změnilo. Ale něco podstatného je tady pořád, dnes jako tenkrát. Změnilo se například to, že jsem se stal z žáka učitelem. Jsem šťastný učitel. Mám chytré, nadané a citlivé studenty. Chtěl jsem jim trochu zpříjemnit předvánoční čas, ale dopadlo to vlastně naopak: dárek jsem dostal já od nich. Asi si to nikdo z nich neuvědomuje. Je to jedna z těch tajných radostí, kterou učitel může tak leda našeptat do vrby …a nebo svěřit blogu, který nikdo nečte.


Co to má znamenat?

Vůbec jsem neměl chuť blogovat, ale přece jsem nastřádal pár témat, ke kterým bych se rád vyjádřil, a pár dojmů, o které bych se rád podělil. Problém je, že to nejsou ucelené články, netýkají se adresně cizích příspěvků a ani se nedají zařadit do žádného z mých portfolií. Prostě jsou „hors sujet“, jak o tom jednou psala paní Loubet del Bayle. Tak aby ty moje offtopiky nějaký admin nesmazal, musím si na ně založit blog. Co se dá dělat…