Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Prosinec 2014

Co říkají staré filmy dnešním studentům

Poslední seminář před Vánoci si obvykle promítáme. Ostatně natáčení a střih videa je jedním z témat IICT. Zatím jsem buď promítal filmy na témata z informatiky (Enigma, Piráti ze Silicon Valley) nebo si studenti přinesli nějaký film sami. Letos jsem se chtěl přidržet tématu Vánoc, tak jsem zvolil Pasoliniho Evangelium sv. Matouše — černobílý film finančně i technicky naprosto nenáročný. Není tam nic, co by nedokázal natočit kterýkoli student našeho gymnázia s technikou, kterou nosí po kapsách. Jediný problém je, že ne každý student je tak dobrý režisér jako Pasolini. Tak jako se např. na strakonickém Nektaru pozná, že v Mačkově je dobrý hospodský, tak se teprve na technicky nenáročném nízkorozpočtovém filmu pozná, kdo je výborný režisér. To je snad challenge, který by měl studenty zaujmout — myslel jsem si. Nicméně pro jistotu jsem přibalil ještě Formanovy Lásky jedné plavovlásky jako zálohu. A světe div se — nezabral ani challenge, ani kouzlo Vánoc — studenti Pasoliniho odmítli a vybrali si Formana. Na jednu stranu jsem měl strach, že jim skoro padesát let starý film dnes už nic neřekne: změnily se poměry, tehdejší hovorová řeč zní dneska zčásti směšně, zčásti nesrozumitelně, film nemá akčního hrdinu ani žádný pořádný děj — prostě to vypadalo na nudnou dvouhodinovku, kterou si „děti“ (17-18 let) budou krátit hraním stupidních her na počítačích. Na druhou stranu jsem byl zvědav, jestli přece jen nezaberou, jestli ve filmu přece jen není něco nadčasového.

Zpočátku to vypadalo na katastrofu: vtipný rozhovor pořadatele s majorem („A co když ta válka nebude padesát let?“) nikoho nezaujal a ani příjezd záložáků do Zruče nikoho nepobavil. Při taneční zábavě už se studenti nudili neméně než slečny na plátně, zklamané, že místo mladých mužů dorazili tatíci od rodin. Už to vypadalo spíš na ty počítačové hry, když tu se zatoulal prstýnek pod nohy těch zklamaných slečen, jeho majitel jej urputně pronásleduje, slečny tisknou kolena k sobě, zvrhne se pivo a záložák s politými zády snad ani netuše, jaká společenská potupa jej postihla, tváří se jak Honza na jelito. Studenti zpozorněli — tady něco nehrálo.

A pak už to šlo ráz na ráz. Hráči her začali sledovat plátno. A nepřestali až do konce. Proměnili se v nadšené publikum před kinem Orlík v šedesátém šestém, kterému jsem tenkrát záviděl patnáct a více let věku. Naše učebna s mizerným obrazem se proměnila na kino Maják o deset let později, kdy jsem se konečně dočkal i já obnovené premiéry a kam jsem chodil lízat plátno za tři koruny v rychlém sledu dvanáctkrát za sebou. Smáli se na stejných místech jako my tenkrát, stejná místa sledovali zaraženě a na stejných místech jako my tenkrát se navzájem něžné dotýkali spolužáci opačného pohlaví. Zahrála hymna, brečeli jsme smíchy při scéně v posteli a tiše jsme si vyslechli závěrečné Ave Maria až do konce.

Za posledních padesát let se hodně změnilo. Ale něco podstatného je tady pořád, dnes jako tenkrát. Změnilo se například to, že jsem se stal z žáka učitelem. Jsem šťastný učitel. Mám chytré, nadané a citlivé studenty. Chtěl jsem jim trochu zpříjemnit předvánoční čas, ale dopadlo to vlastně naopak: dárek jsem dostal já od nich. Asi si to nikdo z nich neuvědomuje. Je to jedna z těch tajných radostí, kterou učitel může tak leda našeptat do vrby …a nebo svěřit blogu, který nikdo nečte.


Co to má znamenat?

Vůbec jsem neměl chuť blogovat, ale přece jsem nastřádal pár témat, ke kterým bych se rád vyjádřil, a pár dojmů, o které bych se rád podělil. Problém je, že to nejsou ucelené články, netýkají se adresně cizích příspěvků a ani se nedají zařadit do žádného z mých portfolií. Prostě jsou „hors sujet“, jak o tom jednou psala paní Loubet del Bayle. Tak aby ty moje offtopiky nějaký admin nesmazal, musím si na ně založit blog. Co se dá dělat…