Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Duben 2015

Za Purkyněm do Vratislavi

Ve Vratislavi jsem se zastavil cestou do Lodže i zpátky. Nutného přestupu jsem využil k prohlídce města a k obědu. Do Lodže se dá cestovat různě. Já jako milovník Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou a obdivovatel Jana Purkyně jsem zvolil cestu přes Vratislav. Z Prahy do Vratislavi vedou dvě trati: ta romantičtější a zajímavější přes Turnov, Harrachov a Jelení Horu; druhá trať vede přes Letohrad, Lichkov a Kladsko. Jel jsem tou druhou tratí. Přímé rychlíky Praha — Vratislav nejely, nevadí, aspoň jsem o to důvěrněji poznal polské železnice a potkal jsem cestou víc lidí.

 

Vratislav, Velký rynek, kde Purkyně vystoupil z dostavníku

Vratislav, Velký rynek, kde Purkyně vystoupil z dostavníku

 

Vratislav je hezké město. Historické centrum je plné turistů, menší ostrovy v Odře lákají k procházkám a příjemnému posezení a mimo centrum najdete normální velké město, které si žije svým životem. Co do velikosti a atmosféry bych Vratislav přirovnal třeba k Brnu. Komu ovšem něco říká Festung Breslau a poválečné přesuny obyvatelstva, ten musí obdivovat, jak se podařilo město obnovit. Okamžitě jsem poznal Velký rynek — vypadá přesně tak, jak jej namaloval Zdeněk Burian i s věží od sv. Alžběty v pozadí. Jen mi tam chyběl Jan Purkyně právě vystupující z dostavníku. Brzy jsem našel i ulice Olavskou a Odřanskou a také universitu, o kterých se píše v knize „Purkyně ve Vratislavi“. Širokou ulici, kde Purkyňovi bydleli, jsem hledal marně — podle předválečných plánů to má být dnešní Purkyňova, dlouhá ulice začínající u Nového trhu a vedoucí až k Národnímu muzeu a vojvodskému úřadu. Jako ve všech polských městech, i ve Vratislavi sice nenajdete obyčejnou hospodu nebo bufet, zato kostel najdete na každém rohu. Vratislav má svoji katedrálu a kolem ní celou čtvrť seminářů, klášterů, kostelů a podivných katolických úřadů. Mne však nejvíce zajímal kostel sv. Maří Magdaleny, kde Purkyňovi dávali křtít svoje děti, a kostel sv. Alžběty, jediná památka na křižovníky, kterou jsem našel.

Soustředil jsem se tedy na památky Purkyňova působení ve Vratislavi. Jan Purkyně musel překonávat mnoho překážek a zároveň měl velké štěstí. Právě v pruské Vratislavi se vypracoval na vědce světového formátu (když u nás v Rakousku pro něj nebylo místo). Prožil zde šťastná léta, která však skončila tragickým shlukem úmrtí Janova velkého příznivce a tchána Karla Rudolphiho, maminky Rozálie, obou malých dcer a obdivuhodné manželky Julie, která nejen měla mimořádné pochopení pro Janovy zvláštnosti, ale byla mu i zdatnou pomocnicí např. při výrobě a uspořádávání preparátů do mikroskopu (to uměla od tatínka Rudolphiho, škoda že nemohla oficiálně studovat). Jan nakonec zůstal sám se dvěma asi tříletými synky. S podporou přátel, které si získal ve Vratislavi, i přátel v Praze vše nakonec zvládl. Pro učitele je ovšem Jan Purkyně vzorem jak ve vztahu ke studentům, tak ve využívání netradičních (ale efektivních) metod a forem výuky. Kdo Purkyně považuje za zastydlého osvícence-rozumáře, buržoazně-nacionalistického romantika, který v polovině 19. století uvítal začínající pozitivismus, ať si přečte Útržky ze zápisníku uhynulého přírodozpytce — a uvidí jak uměl tento akademik rozvířit zahnívající bažinu předsudků a konvenčního myšlení. Stále se od něj máme co učit (princip názornosti — vše vysvětlovat na příkladech, vše vyzkoušet prakticky; týmová práce; projekty; využití přístrojů, pomůcek a didaktické techniky ve výuce; a v neposlední řadě — šel studentům příkladem, byl jim vzorem, který sami chtěli následovat). Škoda, že nám nemůže říct svoje ke stavu dnešního školství — jistě by nám dal co proto!

Z purkyňovských památek rozhodně stojí za prohlídku původně jezuitská Universitas Leopoldina, kde působil Jan Purkyně i jeho přítel František Čelakovský, když měl v Rakousku zase nějaký průšvih a Purkyně mu ve Vratislavi dohodil katedru slavistiky. Samozřejmě jsem nesměl vynechat Aulu Leopoldinu, ale za důkladnou prohlídku stojí celá universita. Je to takové menší a útulnější Klementinum, typická jezuitská stavba. Určitě doporučuji navštívit Oratorium Marianum (menší koncertní sál v přízemí) a matematicko-astronomickou věž. Já jsem se vetřel i na děkanát, kde mají na chodbě obvyklou galerii rektorů (o obraze posledního rektora jsem již napsal v příspěvku o Lodži). Kdo má rád baroko, malované stropy, sloupy, klenby a schodiště, ten si přijde na své. S universitní budovou samozřejmě těsně sousedí universitní chrám nejsvětějšího jména Ježíšova.

Ve Vratislavi je toho mnohem víc k vidění: památky, muzea, divadla, koncerty. A taky k závidění — není to zpustlé vysídlené území obydlené nesourodou náplavou bez minulosti, bez kořenů, bez vědomí vlastní identity. Po válce do Vratislavi přesídlili Poláci ze Lvova a jako ve Lvově, tak i zde vytvořili soudržné společenství, které dbá na vzdělání, pěstuje umění a pečuje o památky minulosti — jak té vlastní, původně lvovské, tak i té slezské a německé. A nesmíme samozřejmě zapomenout ani na to, že právě Vratislavané uspořádali v osmdesátém devátém zázračné setkání našich písničkářů a jejich příznivců. Je celkem příznačné, že Krylovu písničku pro lásku zpíval polsky Jarek Nohavica (v překladu M. Miklaszewské) a dnes ji s úspěchem hraje a zpívá EKT Gdynia pod názvem Mila (stojí za poslechnutí na YouTube).

Lituji, že jsem se nezastavil v Kladsku, kterým jsme projížděli. Moc se to neví, nicméně právě Kladsko je místo, kde náš český král Václav zastavil Mongoly-Tatary, kteří se chystali zaplavit Evropu. Rusové se rádi chlubí tím, jak po staletí chránili Evropu před Mongoly, že na jejich účet Evropa vzkvétala a Rusko strádalo, ale totéž se dá říct i tak, že ruská knížectví se Tatarům poddala a po staletí jim poslušně platila daně, aby mohli táhnout dál na západ. Poté, co v roce 1241 zmasakrovali u Lehnice polskou šlechtu, johanity, templáře a německé rytíře, narazili hned vzápětí u Kladska na našeho krále Václava, který je v drobné a dnes již téměř zapomenuté potyčce zahnal na jih, načež mongolské hordy v panické hrůze prosvištěly kolem Olomouce (aniž by ji oblehly a vyplenily) a kdesi na jižní Moravě se pak rozplynuly a smísily s místním obyvatelstvem. To má za následek, že se dnešní antropologové v úžasu diví, odkud se v Brně a okolí vzaly vysedlé lícní kosti…
Odkazy na zdroje:

  • Kubišta, Ivan; Václav Švorc. Purkyně ve Vratislavi. Praha: Mladá fronta, 1953.
  • EKT Gdynia. Mila. (Český originál: Karel Kryl. Lásko. Do polštiny přeložila M. Miklaszewska.) https://www.youtube.com/watch?v=nRRctqNJUao

Postřehy z Polska

Konečně se dostávám k tomu, abych zaznamenal pár dojmů z cesty do Polska. Podobně jako náš pan prezident nebo Alexandr Veliký ani já jsem nejel do ciziny, abych poučoval domorodce, ale spíš abych se tam sám poučil. V září jsem totiž zamířil do Lodže na konferenci o „informatickém inženýrství a informační vědě“. Ke svému překvapení jsem zjistil, že ve vedlejší místnosti se koná konference-dvojče o „vzdělávacích technologiích a počítačích“, že si mohu vybírat z obou programů, co mě zajímá, a mezi konferencemi volně přecházet. Což bylo příjemné, neboť každý takový přechod vedl kolem sladkého bufetu. V programu „učitelské“ konference jsem našel několik zajímavých příspěvků, např. přednášku o programu GeoGebra. Příspěvky se týkaly především hardwarové a softwarové podpory výuky, týmové práce žáků, testování atd. a v neposlední řadě také vzdělávání vzdělavatelů. Podrobnější informace jsou na webových stránkách konference.

Polsko je mezi našimi učiteli známé svou reformou, která vystřelila polské žáky do předních pozic v testech PISA. Na první pohled se může zdát, že příčina polského úspěchu je zřejmá: zatímco český učitel učí, polský naučitel musí své žáky naučit, jak mají správně vyplňovat testy. Ve skutečnosti toto přirovnání kulhá a rozdíl mezi naším a polským školstvím je hlubší. Podrobněji o tom píše např. Lukáš Doubrava v Učitelských novinách. Za zmínku stojí i to, že Poláci se vůbec hodně zabývají jak moderními metodami a formami výuky, tak možnostmi, jak využít nové technologie ve vzdělávání (vyfasoval jsem na to téma příručku — bohužel nepříliš povedenou, podle mého názoru). Dál stojí za zmínku, že Lodžská polytechnika řeší projekt „e-matura“ — maturita z matematiky po internetu. V současné době jsou výsledky projektu už docela úspěšné. Jde o to, že maturita je jednotná a může ji skládat kdokoli kdekoli, pokud se podaří zajistit připojení k internetu a potřebný dozor. Domnívám se, že je to způsob, jak efektivně využít výzkumné a vývojové kapacity vysoké školy, a že bychom se z tohoto příkladu mohli poučit.

Hodně o podstatě polského úspěchu napovědí už první dojmy. Na jednu stranu je hned zřejmé, že Polsko je o něco chudší země než Česká republika — vlaky vypadají jako u nás před třiceti lety, ale jsou čisté, všechno v nich funguje, jezdí přesně. Zatímco český rychlík se v našich úporně budovaných vysokorychlostních koridorech pohybuje jakýmsi indiánským během — tu chvíli postojí mezi poli, pak se zběsile rozběhne maximální rychlostí 90 km/h, ale většinou se plouží asi tak padesátkou, tak to polský vlak neúnavně polyká kilometry stále stejnou rychlostí, která sice neoslní, ale výsledek musí Čechovi imponovat: průměrná rychlost je v Polsku vyšší a bez mnohamiliardových investic, jen díky soustavné údržbě. V Polsku (stejně jako u nás) mají taky žebráky, rozdíl je však v tom, že ti polští jsou skromnější — spokojí se třeba i s houskou. Když jsem se dozvěděl víc o otřesech, jakými prošel polský průmysl, pochopil jsem, že se zdaleka nejedná jen o propuštěné trestance, alkoholiky a asociální živly, ale že je mezi nimi daleko víc těch, které v poměrech dravého polského kapitalismu v jejich věku a s jejich kvalifikací prostě už nikdo nezaměstná. Konference se konala v Lodži, ve městě před lety průmyslovém, špinavém a zanedbaném, které prošlo totálním hospodářským úpadkem v devadesátých letech. V centru, kde by člověk očekával klidovou zónu, rachotí úzkými ulicemi po děravém asfaltu náklaďák za náklaďákem a chudák chodec se krčí u zdí činžáků na úzkých rozbitých chodnících, kde se stěží vyhnou dva lidé. Potud jsem se tedy cítil jako doma.

 

Ksienžy mlyn, adaptace továrny na bydlení

Ksienžy mlyn, adaptace továrny na bydlení

 

Ale něco je v Lodži přece jenom jinak. Lidi své město milují, nenadávají stále jen na neschopné idioty z magistrátu ani na mafiány a zloděje, nýbrž se rádi pochlubí tím, co dokázali za nějakých posledních deset let vykřesat z rozpadajícího se města, kde zkrachoval veškerý průmysl. Dodejme, že křesali s podstatným přispěním fondů Evropské unie — i to umějí Poláci líp než my. Nikde jsem neviděl cyklostezky vedoucí nikudy odnikud nikam ani jiné nesmyslné stavby, které posloužily jen svým budovatelům, ale jinak nikomu k ničemu nejsou. Žádné metro do Letňan ani Nábřeží Maxipsa Fíka. Především se postupně mění na korzo historická hlavní tepna Lodže, Piotrkovská třída. Tedy ne že bych byl až v Piotrkově Tribunálském, ale prošel jsem ji odkudsi z Balut někam ke Geyerově Bílé fabrice, kde je dnes muzeum textilnictví. Původně se jednalo o silnici, na které ležela nevýznamná osada — a ta se s příchodem podnikavých průmyslníků během pár desítek let změnila „ex navicula navis“ — v statisícové město Lodž (dnes přes 700 tisíc obyvatel). Piotrkovská není pražský Václavák, ghetto pro zahraniční turisty, prostitutky a prodavače drog, nýbrž je to místo, kde se procházejí a scházejí domorodci. Podobně jsou domorodci patřičně hrdí i na „Manufakturu“ — je to v podstatě nákupní & zábavní středisko, kapitalistický Julda & Fulda. Kdo by očekával něco jako centrum Anděl vybagrované a vybetonované na místě historické Ringhofferovky nebo Palladium na místě kasáren Jiřího z Poděbrad, bude příjemně překvapen. Z rozsáhlého areálu přádelen Izraele Poznaňského vzniklo příjemné místo, kde na rozlehlém nádvoří nejdřív najdete restaurace, kde se na různých místech pořádají koncerty a divadlo, a teprve v ústřední budově najdete multikino a nezbytný hypermarket — nicméně pořád cítíte, že tady všechno slouží lidem, obyvatelům města, a že investoři si musí svůj výdělek zasloužit. Další z opuštěných továren „Ksienžy mlyn, kněžský mlýn“ byla přestavěna na velký obytný komplex: typický developerský projekt, spousta luxusních bytů, ale zase jinak, než jsme zvyklí u nás: několik set metrů dlouhá budova továrny byla pečlivě opravena do původní podoby. Oni totiž Lodžané svoje továrny milují, je to pro ně romantika, odvážlivci prozkoumávají ty dosud zpustlé, na jejichž opravu zatím nejsou peníze, a přirovnávají je ke středověkým hradům. Lodžané jsou na svoji průmyslovou minulost hrdí a těžko by si někdo mohl dovolit rekonstruovat některou místní továrnu stylem „Císařský mlýn“ v Bubenči (kde i průčelí s arkádami je jen replika odlitá z betonu). I původní dělnické činžáky stále slouži svému původnímu účelu, ale v přízemí se objeví tu kavárna, tu galerie. Lodž není jen město fabrik a činžáků, ale každá fabrika má i vilu pro svého továrníka a pěkný park. Také na tyto vily a parky jsou místní velepyšní — tak jako továrny přirovnávají k hradům, vily zase přirovnávají k zámkům. V jednom z těchto panských sídel sídlívala a dodnes sídlí filmová škola, kde na schodech před vchodem sedávali v družném hovoru studenti Wajda, Polaňski a Kiešlovski.

 

Mezinárodní fakulta inženýrství, Polytechnika Lodž

Mezinárodní fakulta inženýrství, Polytechnika Lodž

 

Snad nejzdařilejší rekonstrukce se poštěstila lodžské polytechnice, kam jsem zavítal na konferenci. Původně to byl komplex několika šedivých budov z padesátých let. Když ale továrny na sousedních pozemcích zkrachovaly, vedení školy využilo příležitosti: dnes jsou tovární budovy zrekonstruované a slouží novým fakultám. V přilehlém parku pak ve dvou továrnických vilách sídlí magnificent rektor, který nás výjimečně, nicméně s patřičnou pýchou a potěšením po svém pracovišti provedl. Má to tam fakt pěkné. Další rozdíl proti českým školám je, že Poláci neříkají „pan rektor“, ale „magnificent rektor“, jak se na rektora sluší a patří. Rektor není jen tak nějaký hej nebo počkej, požívá náležitého respektu, který netřeba vynucovat, neboť je přirozený a snoubí se s rektorovou osobní skromností a přátelským jednáním. On totiž i každý obyčejný polský naučitel se od českého učitele liší tím, že mezi žáky, studenty, rodiči i nadřízenými a veřejností požívá přirozené vážnosti. Navštívíte-li polskou vysokou školu, záhy někde na chodbě narazíte na galerii rektorů: na polytechnice byli vyvedeni v bronzových reliéfech, na universitě ve Vratislavi pro změnu olejem na plátnech. Ten poslední je namalován na malém plátně ve velkém rámu. Zatímco jeho předchůdci jsou oděni řádně v nachových talárech s řetězem na krku, tenhle poslední stojí v rozhalené košili a talár má nedbale přehozený přes ruku. Prostě žádný náfuka. Pověstná polská hrdost nám Čechům může připadat směšná, ale není to nafoukanost, nýbrž docela obyčejná úcta k lidem, kteří si úctu zaslouží. A kdo není úcty hoden, ten nemůže dělat ani naučitele, ani velikodějného rektora, ani magistrátního úředníka, ani prezidenta. Tak to asi má být. A to, co je u nás, je asi ukázka, jak to být nemá — protože to nefunguje. Kdežto Polsko funguje.

 

Galerie rektorů lodžské polytechniky

Galerie rektorů lodžské polytechniky

 

 

Poslední rektor vratislavské univerzity

Prof. Lešek Pacholski -- zatím předposlední rektor vratislavské univerzity

 

Bydlel jsem v hotelu Savoy, ve kterém se odehrává stejnojmenný román našeho rakousko-uherského rodáka Josepha Rotha napsaný po první světové válce. Savoy patří k nejhorším hotelům ve městě, nicméně prošel mírnou rekonstrukcí, takže se v něm bydlí docela pohodlně — a hlavně je jedinečný, nezaměnitelný. Zachovává si původní atmosféru, jako by jej dosud neopustily postavy Rothova románu. A to jsem si řádně užil. Jízda původním secesním výtahem vynahradí všechny drobné nedokonalosti ubytování. Lodž je dnes romantické město, pokladnice industriální architektury plná památek na dravý kapitalismus jak první poloviny devatenáctého století, tak i přelomu století dvacátého a jednadvacátého. A také všeho, co bylo mezi tím (včetně panelákových sídlišť). Je to město, které stojí za to nejen vidět, ale taky prožít.

Odkazy na zdroje: