Postřehy z Polska

Konečně se dostávám k tomu, abych zaznamenal pár dojmů z cesty do Polska. Podobně jako náš pan prezident nebo Alexandr Veliký ani já jsem nejel do ciziny, abych poučoval domorodce, ale spíš abych se tam sám poučil. V září jsem totiž zamířil do Lodže na konferenci o „informatickém inženýrství a informační vědě“. Ke svému překvapení jsem zjistil, že ve vedlejší místnosti se koná konference-dvojče o „vzdělávacích technologiích a počítačích“, že si mohu vybírat z obou programů, co mě zajímá, a mezi konferencemi volně přecházet. Což bylo příjemné, neboť každý takový přechod vedl kolem sladkého bufetu. V programu „učitelské“ konference jsem našel několik zajímavých příspěvků, např. přednášku o programu GeoGebra. Příspěvky se týkaly především hardwarové a softwarové podpory výuky, týmové práce žáků, testování atd. a v neposlední řadě také vzdělávání vzdělavatelů. Podrobnější informace jsou na webových stránkách konference.

Polsko je mezi našimi učiteli známé svou reformou, která vystřelila polské žáky do předních pozic v testech PISA. Na první pohled se může zdát, že příčina polského úspěchu je zřejmá: zatímco český učitel učí, polský naučitel musí své žáky naučit, jak mají správně vyplňovat testy. Ve skutečnosti toto přirovnání kulhá a rozdíl mezi naším a polským školstvím je hlubší. Podrobněji o tom píše např. Lukáš Doubrava v Učitelských novinách. Za zmínku stojí i to, že Poláci se vůbec hodně zabývají jak moderními metodami a formami výuky, tak možnostmi, jak využít nové technologie ve vzdělávání (vyfasoval jsem na to téma příručku — bohužel nepříliš povedenou, podle mého názoru). Dál stojí za zmínku, že Lodžská polytechnika řeší projekt „e-matura“ — maturita z matematiky po internetu. V současné době jsou výsledky projektu už docela úspěšné. Jde o to, že maturita je jednotná a může ji skládat kdokoli kdekoli, pokud se podaří zajistit připojení k internetu a potřebný dozor. Domnívám se, že je to způsob, jak efektivně využít výzkumné a vývojové kapacity vysoké školy, a že bychom se z tohoto příkladu mohli poučit.

Hodně o podstatě polského úspěchu napovědí už první dojmy. Na jednu stranu je hned zřejmé, že Polsko je o něco chudší země než Česká republika — vlaky vypadají jako u nás před třiceti lety, ale jsou čisté, všechno v nich funguje, jezdí přesně. Zatímco český rychlík se v našich úporně budovaných vysokorychlostních koridorech pohybuje jakýmsi indiánským během — tu chvíli postojí mezi poli, pak se zběsile rozběhne maximální rychlostí 90 km/h, ale většinou se plouží asi tak padesátkou, tak to polský vlak neúnavně polyká kilometry stále stejnou rychlostí, která sice neoslní, ale výsledek musí Čechovi imponovat: průměrná rychlost je v Polsku vyšší a bez mnohamiliardových investic, jen díky soustavné údržbě. V Polsku (stejně jako u nás) mají taky žebráky, rozdíl je však v tom, že ti polští jsou skromnější — spokojí se třeba i s houskou. Když jsem se dozvěděl víc o otřesech, jakými prošel polský průmysl, pochopil jsem, že se zdaleka nejedná jen o propuštěné trestance, alkoholiky a asociální živly, ale že je mezi nimi daleko víc těch, které v poměrech dravého polského kapitalismu v jejich věku a s jejich kvalifikací prostě už nikdo nezaměstná. Konference se konala v Lodži, ve městě před lety průmyslovém, špinavém a zanedbaném, které prošlo totálním hospodářským úpadkem v devadesátých letech. V centru, kde by člověk očekával klidovou zónu, rachotí úzkými ulicemi po děravém asfaltu náklaďák za náklaďákem a chudák chodec se krčí u zdí činžáků na úzkých rozbitých chodnících, kde se stěží vyhnou dva lidé. Potud jsem se tedy cítil jako doma.

 

Ksienžy mlyn, adaptace továrny na bydlení
Ksienžy mlyn, adaptace továrny na bydlení

 

Ale něco je v Lodži přece jenom jinak. Lidi své město milují, nenadávají stále jen na neschopné idioty z magistrátu ani na mafiány a zloděje, nýbrž se rádi pochlubí tím, co dokázali za nějakých posledních deset let vykřesat z rozpadajícího se města, kde zkrachoval veškerý průmysl. Dodejme, že křesali s podstatným přispěním fondů Evropské unie — i to umějí Poláci líp než my. Nikde jsem neviděl cyklostezky vedoucí nikudy odnikud nikam ani jiné nesmyslné stavby, které posloužily jen svým budovatelům, ale jinak nikomu k ničemu nejsou. Žádné metro do Letňan ani Nábřeží Maxipsa Fíka. Především se postupně mění na korzo historická hlavní tepna Lodže, Piotrkovská třída. Tedy ne že bych byl až v Piotrkově Tribunálském, ale prošel jsem ji odkudsi z Balut někam ke Geyerově Bílé fabrice, kde je dnes muzeum textilnictví. Původně se jednalo o silnici, na které ležela nevýznamná osada — a ta se s příchodem podnikavých průmyslníků během pár desítek let změnila „ex navicula navis“ — v statisícové město Lodž (dnes přes 700 tisíc obyvatel). Piotrkovská není pražský Václavák, ghetto pro zahraniční turisty, prostitutky a prodavače drog, nýbrž je to místo, kde se procházejí a scházejí domorodci. Podobně jsou domorodci patřičně hrdí i na „Manufakturu“ — je to v podstatě nákupní & zábavní středisko, kapitalistický Julda & Fulda. Kdo by očekával něco jako centrum Anděl vybagrované a vybetonované na místě historické Ringhofferovky nebo Palladium na místě kasáren Jiřího z Poděbrad, bude příjemně překvapen. Z rozsáhlého areálu přádelen Izraele Poznaňského vzniklo příjemné místo, kde na rozlehlém nádvoří nejdřív najdete restaurace, kde se na různých místech pořádají koncerty a divadlo, a teprve v ústřední budově najdete multikino a nezbytný hypermarket — nicméně pořád cítíte, že tady všechno slouží lidem, obyvatelům města, a že investoři si musí svůj výdělek zasloužit. Další z opuštěných továren „Ksienžy mlyn, kněžský mlýn“ byla přestavěna na velký obytný komplex: typický developerský projekt, spousta luxusních bytů, ale zase jinak, než jsme zvyklí u nás: několik set metrů dlouhá budova továrny byla pečlivě opravena do původní podoby. Oni totiž Lodžané svoje továrny milují, je to pro ně romantika, odvážlivci prozkoumávají ty dosud zpustlé, na jejichž opravu zatím nejsou peníze, a přirovnávají je ke středověkým hradům. Lodžané jsou na svoji průmyslovou minulost hrdí a těžko by si někdo mohl dovolit rekonstruovat některou místní továrnu stylem „Císařský mlýn“ v Bubenči (kde i průčelí s arkádami je jen replika odlitá z betonu). I původní dělnické činžáky stále slouži svému původnímu účelu, ale v přízemí se objeví tu kavárna, tu galerie. Lodž není jen město fabrik a činžáků, ale každá fabrika má i vilu pro svého továrníka a pěkný park. Také na tyto vily a parky jsou místní velepyšní — tak jako továrny přirovnávají k hradům, vily zase přirovnávají k zámkům. V jednom z těchto panských sídel sídlívala a dodnes sídlí filmová škola, kde na schodech před vchodem sedávali v družném hovoru studenti Wajda, Polaňski a Kiešlovski.

 

Mezinárodní fakulta inženýrství, Polytechnika Lodž
Mezinárodní fakulta inženýrství, Polytechnika Lodž

 

Snad nejzdařilejší rekonstrukce se poštěstila lodžské polytechnice, kam jsem zavítal na konferenci. Původně to byl komplex několika šedivých budov z padesátých let. Když ale továrny na sousedních pozemcích zkrachovaly, vedení školy využilo příležitosti: dnes jsou tovární budovy zrekonstruované a slouží novým fakultám. V přilehlém parku pak ve dvou továrnických vilách sídlí magnificent rektor, který nás výjimečně, nicméně s patřičnou pýchou a potěšením po svém pracovišti provedl. Má to tam fakt pěkné. Další rozdíl proti českým školám je, že Poláci neříkají „pan rektor“, ale „magnificent rektor“, jak se na rektora sluší a patří. Rektor není jen tak nějaký hej nebo počkej, požívá náležitého respektu, který netřeba vynucovat, neboť je přirozený a snoubí se s rektorovou osobní skromností a přátelským jednáním. On totiž i každý obyčejný polský naučitel se od českého učitele liší tím, že mezi žáky, studenty, rodiči i nadřízenými a veřejností požívá přirozené vážnosti. Navštívíte-li polskou vysokou školu, záhy někde na chodbě narazíte na galerii rektorů: na polytechnice byli vyvedeni v bronzových reliéfech, na universitě ve Vratislavi pro změnu olejem na plátnech. Ten poslední je namalován na malém plátně ve velkém rámu. Zatímco jeho předchůdci jsou oděni řádně v nachových talárech s řetězem na krku, tenhle poslední stojí v rozhalené košili a talár má nedbale přehozený přes ruku. Prostě žádný náfuka. Pověstná polská hrdost nám Čechům může připadat směšná, ale není to nafoukanost, nýbrž docela obyčejná úcta k lidem, kteří si úctu zaslouží. A kdo není úcty hoden, ten nemůže dělat ani naučitele, ani velikodějného rektora, ani magistrátního úředníka, ani prezidenta. Tak to asi má být. A to, co je u nás, je asi ukázka, jak to být nemá — protože to nefunguje. Kdežto Polsko funguje.

 

Galerie rektorů lodžské polytechniky
Galerie rektorů lodžské polytechniky

 

 

Poslední rektor vratislavské univerzity
Prof. Lešek Pacholski -- zatím předposlední rektor vratislavské univerzity

 

Bydlel jsem v hotelu Savoy, ve kterém se odehrává stejnojmenný román našeho rakousko-uherského rodáka Josepha Rotha napsaný po první světové válce. Savoy patří k nejhorším hotelům ve městě, nicméně prošel mírnou rekonstrukcí, takže se v něm bydlí docela pohodlně — a hlavně je jedinečný, nezaměnitelný. Zachovává si původní atmosféru, jako by jej dosud neopustily postavy Rothova románu. A to jsem si řádně užil. Jízda původním secesním výtahem vynahradí všechny drobné nedokonalosti ubytování. Lodž je dnes romantické město, pokladnice industriální architektury plná památek na dravý kapitalismus jak první poloviny devatenáctého století, tak i přelomu století dvacátého a jednadvacátého. A také všeho, co bylo mezi tím (včetně panelákových sídlišť). Je to město, které stojí za to nejen vidět, ale taky prožít.

Odkazy na zdroje: