Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Za Purkyněm do Vratislavi

Ve Vratislavi jsem se zastavil cestou do Lodže i zpátky. Nutného přestupu jsem využil k prohlídce města a k obědu. Do Lodže se dá cestovat různě. Já jako milovník Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou a obdivovatel Jana Purkyně jsem zvolil cestu přes Vratislav. Z Prahy do Vratislavi vedou dvě trati: ta romantičtější a zajímavější přes Turnov, Harrachov a Jelení Horu; druhá trať vede přes Letohrad, Lichkov a Kladsko. Jel jsem tou druhou tratí. Přímé rychlíky Praha — Vratislav nejely, nevadí, aspoň jsem o to důvěrněji poznal polské železnice a potkal jsem cestou víc lidí.

 

Vratislav, Velký rynek, kde Purkyně vystoupil z dostavníku

Vratislav, Velký rynek, kde Purkyně vystoupil z dostavníku

 

Vratislav je hezké město. Historické centrum je plné turistů, menší ostrovy v Odře lákají k procházkám a příjemnému posezení a mimo centrum najdete normální velké město, které si žije svým životem. Co do velikosti a atmosféry bych Vratislav přirovnal třeba k Brnu. Komu ovšem něco říká Festung Breslau a poválečné přesuny obyvatelstva, ten musí obdivovat, jak se podařilo město obnovit. Okamžitě jsem poznal Velký rynek — vypadá přesně tak, jak jej namaloval Zdeněk Burian i s věží od sv. Alžběty v pozadí. Jen mi tam chyběl Jan Purkyně právě vystupující z dostavníku. Brzy jsem našel i ulice Olavskou a Odřanskou a také universitu, o kterých se píše v knize „Purkyně ve Vratislavi“. Širokou ulici, kde Purkyňovi bydleli, jsem hledal marně — podle předválečných plánů to má být dnešní Purkyňova, dlouhá ulice začínající u Nového trhu a vedoucí až k Národnímu muzeu a vojvodskému úřadu. Jako ve všech polských městech, i ve Vratislavi sice nenajdete obyčejnou hospodu nebo bufet, zato kostel najdete na každém rohu. Vratislav má svoji katedrálu a kolem ní celou čtvrť seminářů, klášterů, kostelů a podivných katolických úřadů. Mne však nejvíce zajímal kostel sv. Maří Magdaleny, kde Purkyňovi dávali křtít svoje děti, a kostel sv. Alžběty, jediná památka na křižovníky, kterou jsem našel.

Soustředil jsem se tedy na památky Purkyňova působení ve Vratislavi. Jan Purkyně musel překonávat mnoho překážek a zároveň měl velké štěstí. Právě v pruské Vratislavi se vypracoval na vědce světového formátu (když u nás v Rakousku pro něj nebylo místo). Prožil zde šťastná léta, která však skončila tragickým shlukem úmrtí Janova velkého příznivce a tchána Karla Rudolphiho, maminky Rozálie, obou malých dcer a obdivuhodné manželky Julie, která nejen měla mimořádné pochopení pro Janovy zvláštnosti, ale byla mu i zdatnou pomocnicí např. při výrobě a uspořádávání preparátů do mikroskopu (to uměla od tatínka Rudolphiho, škoda že nemohla oficiálně studovat). Jan nakonec zůstal sám se dvěma asi tříletými synky. S podporou přátel, které si získal ve Vratislavi, i přátel v Praze vše nakonec zvládl. Pro učitele je ovšem Jan Purkyně vzorem jak ve vztahu ke studentům, tak ve využívání netradičních (ale efektivních) metod a forem výuky. Kdo Purkyně považuje za zastydlého osvícence-rozumáře, buržoazně-nacionalistického romantika, který v polovině 19. století uvítal začínající pozitivismus, ať si přečte Útržky ze zápisníku uhynulého přírodozpytce — a uvidí jak uměl tento akademik rozvířit zahnívající bažinu předsudků a konvenčního myšlení. Stále se od něj máme co učit (princip názornosti — vše vysvětlovat na příkladech, vše vyzkoušet prakticky; týmová práce; projekty; využití přístrojů, pomůcek a didaktické techniky ve výuce; a v neposlední řadě — šel studentům příkladem, byl jim vzorem, který sami chtěli následovat). Škoda, že nám nemůže říct svoje ke stavu dnešního školství — jistě by nám dal co proto!

Z purkyňovských památek rozhodně stojí za prohlídku původně jezuitská Universitas Leopoldina, kde působil Jan Purkyně i jeho přítel František Čelakovský, když měl v Rakousku zase nějaký průšvih a Purkyně mu ve Vratislavi dohodil katedru slavistiky. Samozřejmě jsem nesměl vynechat Aulu Leopoldinu, ale za důkladnou prohlídku stojí celá universita. Je to takové menší a útulnější Klementinum, typická jezuitská stavba. Určitě doporučuji navštívit Oratorium Marianum (menší koncertní sál v přízemí) a matematicko-astronomickou věž. Já jsem se vetřel i na děkanát, kde mají na chodbě obvyklou galerii rektorů (o obraze posledního rektora jsem již napsal v příspěvku o Lodži). Kdo má rád baroko, malované stropy, sloupy, klenby a schodiště, ten si přijde na své. S universitní budovou samozřejmě těsně sousedí universitní chrám nejsvětějšího jména Ježíšova.

Ve Vratislavi je toho mnohem víc k vidění: památky, muzea, divadla, koncerty. A taky k závidění — není to zpustlé vysídlené území obydlené nesourodou náplavou bez minulosti, bez kořenů, bez vědomí vlastní identity. Po válce do Vratislavi přesídlili Poláci ze Lvova a jako ve Lvově, tak i zde vytvořili soudržné společenství, které dbá na vzdělání, pěstuje umění a pečuje o památky minulosti — jak té vlastní, původně lvovské, tak i té slezské a německé. A nesmíme samozřejmě zapomenout ani na to, že právě Vratislavané uspořádali v osmdesátém devátém zázračné setkání našich písničkářů a jejich příznivců. Je celkem příznačné, že Krylovu písničku pro lásku zpíval polsky Jarek Nohavica (v překladu M. Miklaszewské) a dnes ji s úspěchem hraje a zpívá EKT Gdynia pod názvem Mila (stojí za poslechnutí na YouTube).

Lituji, že jsem se nezastavil v Kladsku, kterým jsme projížděli. Moc se to neví, nicméně právě Kladsko je místo, kde náš český král Václav zastavil Mongoly-Tatary, kteří se chystali zaplavit Evropu. Rusové se rádi chlubí tím, jak po staletí chránili Evropu před Mongoly, že na jejich účet Evropa vzkvétala a Rusko strádalo, ale totéž se dá říct i tak, že ruská knížectví se Tatarům poddala a po staletí jim poslušně platila daně, aby mohli táhnout dál na západ. Poté, co v roce 1241 zmasakrovali u Lehnice polskou šlechtu, johanity, templáře a německé rytíře, narazili hned vzápětí u Kladska na našeho krále Václava, který je v drobné a dnes již téměř zapomenuté potyčce zahnal na jih, načež mongolské hordy v panické hrůze prosvištěly kolem Olomouce (aniž by ji oblehly a vyplenily) a kdesi na jižní Moravě se pak rozplynuly a smísily s místním obyvatelstvem. To má za následek, že se dnešní antropologové v úžasu diví, odkud se v Brně a okolí vzaly vysedlé lícní kosti…
Odkazy na zdroje:

  • Kubišta, Ivan; Václav Švorc. Purkyně ve Vratislavi. Praha: Mladá fronta, 1953.
  • EKT Gdynia. Mila. (Český originál: Karel Kryl. Lásko. Do polštiny přeložila M. Miklaszewska.) https://www.youtube.com/watch?v=nRRctqNJUao

    nikdo zatím nehodnotil

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.