Večer nad rozhovorem Daniely Drtinové s Tomášem Hrudou v DVTV

Tomáš Hruda vystoupil 24. února v DVTV v rozhovoru s Danielou Drtinovou pod názvem „V českém školství vyhoří už prvňáci. Učitelé mají trauma, neumí děti zaujmout, říká Hruda“ (viz záznam pořadu). K pořadu se vzápětí rozpoutala rozsáhlá diskuse. Když vynechám příspěvky, které se netýkají přímo tématu rozhovoru, shrnu snadno:

  • Tomáš Hruda je manažer, nikoli učitel, a proto nemá do školství co mluvit.
  • Tomáš Hruda mluví překotně, co říká se nedá pobrat, a navíc strašně drmolí, takže mu není ani rozumět.

Výtky k Hrudově kvalifikaci jsou oprávněné jen zčásti. Každý „zkušený kantor s patnácti lety praxe“ se pokouší uzemnit domnělého začátečníka slovy jako: v životě jsi neměl ve třídě Romy, nikdy jsi neučil třicet žáků najednou (v informatice máme totiž půlené třídy) apod. Nikdy jsem si to moc nebral, od patnácti let jsem totiž vedl turistický oddíl (a mám na to náležitou kvalifikaci) — tak dlouhou praxí se nikdo z kolegů pochlubit nemůže, na vojně jsem okusil službu v romské stavební jednotce a když na FIT nepřišel druhý cvičící, míval jsem padesát studentů ve třídě. Navíc když já svoje studenty nezaujmu do tří minut, přecházejí na Facebook nebo na honění žížalek po obrazovce monitoru (a ti staří mazáci dobře vědí, že v takové zkoušce by nedokázali obstát ani náhodou, nemluvě o tom, že by byli úplně ztracení, kdyby neměli možnost frontálního výkladu v učebně, kde není slyšet, protože hučí router, a kde přes ten router není ani vidět na tabuli). Někdy si ale podobné poznámky nenechám líbit, a pak je zajímavé, jak rychle ti staří zkušení kantoři zařadí zpátečku a zkrotnou. Namyšlené hlupáctví je opravdu smutná vizitka učitele. To se bohužel týká i povrchních kritiků Tomáše Hrudy v diskusi k rozhovoru. V Hrudově případě je ovšem zřejmě pravda, že on žádnou praktickou zkušenost ze školy nemá. Zato rozumů rozdává přehršle.

Za zamyšlení stojí i Hrudův příšerný projev. Dostat se k věcnému obsahu přes přehrady drmolení, květnatých frází a obrazných příměrů je opravdu obtížné — a po pravdě řečeno, když jsem si dal tu práci, poslechl si rozhovor pozorně několikrát a psal si poznámky, nedozvěděl jsem se nic, co bych už dříve nevěděl. Neřekl víc, než praví okřídlené úsloví, že učitel nemá plnit kýble, nýbrž zažehovat pochodně. Toto prosté sdělení mu ovšem trvalo víc než osmnáct minut. Nevím, možná je na tom náš vzdělávací systém opravdu tak zle, že je potřebné a správné opakovaně a dlouze hovořit o důležitosti zažehování pochodní.

Konkrétně: Hruda dokázal říct během asi 18 minut

  • dvaadvacetkrát „prostě“
  • nejméně devětkrát „vlastně“
  • osmkrát, že něco „je právě o tom“
  • čtyřikrát „ejč-ár“
  • nejméně třikrát „Jacobi“ (aniž by snad tušil, že si bere do úst jméno dobrého filosofa a jeho bratra, vynikajícího matematika)

a neustále mluvil o „problémech“ a „informacích“, ačkoli zjevně vůbec nechápe, co ta slova znamenají. Také slova „flip-čárt“, „rocket-science“, „definičně“ (=by definition) a fráze „neskutečný“, „přesně tak“, „řeknu“, „je tam problém“ / „je tam rozdíl“, že „technologie začnou řídit auta“, že školství je třeba „posunout“, že „není žádný racionální důvod aby“, že „je to tak špatně“ a že se o něčem „bavíme“ (i když nás to třeba vůbec nebaví) náleží k Hrudovu image jako k velbloudovi hrby. Většinu významuprostých frází pak drmolil tak rychle, že spolykal třetinu slabik (v tom případě pak už přirozená redundance českého jazyka stačí sotva k detekci, ale už ne ke korekci chyb).

Na druhou stranu právě překotností projevu působí Tomáš Hruda posluchači stres a vyvolává pocit naléhavosti svého sdělení. Možná, že je jeho sdělení daleko více nonverbální než verbální. Ono ostatně bývá důležitější to, co se zamlčuje, než to, co se vysloví. Tomu by napovídala i první osoba množného čísla, která nám posluchačům sugeruje, že Tomáš Hruda je jeden z nás a že jeho problémy jsou naše. Ale o jaké problémy jde?

Například:

  • „…je strašně jednoduché něco říkat, ale daleko těžší je děti zaujmout.“
  • „Jaké vlastnosti by měl mít dobrý učitel? … Když se na to podíváte, tak zjistíte, že je to vlastně inzerát na ředitele ejč-áru v nějaké velké společnosti.“ (Plat) „80 až 100 tisíc korun odpovídá tomu, jaké nároky my máme na učitele.“
  • „Dobré věci se musí zaplatit.“
  • „To, co nejlépe funguje, je schopnost přizpůsobit — individualizovat — ty informace nebo ten zážitek, které má konkrétní dítě. Protože každé je jiné a potřebuje něco jiného.“ A později (10:47) k tomu dodává: „A dneska máme technické prostředky“ (zřejmě ICT), „abychom to dokázali.“
  • „Je potřeba zvýšit nároky. Nestačí dávat lidem spoustu peněz a nechat to být.“
  • „Je potřeba otevřít systém“ (školství) „lidem zvenku.“ … „Znám spoustu lidí (z praxe), které baví učit, ale jsou obrovské překážky.“
  • „Klíčem ke změně je aktivizovat rodiče, aby si uvědomili, co všechno dobrým nebo špatným vzděláním mohou u dítěte ovlivnit.“ … a dál: „Když přesvědčíme rodiče, aby se trochu věnovali svým dětem, tak potom z toho budeme profitovat jako společnost.“
  • „Řada vzdělávacích zdrojů je zdarma. Není žádný racionální důvod, proč by děti od určitého věku neměly znát třeba Kahnovu akademii.“
  • „Jak je možné, že české děti mají problém s angličtinou? To je obrovská obžaloba toho systému. Když děti naučíte“ … „opravdu funkčně anglicky, tak mají takovéhle obrovské možnosti.“
  • „Neumíme se učit, protože nás to nikdo nenaučil.“
  • „Nevíme, co bude. A vzdělávání je nejlepší nástroj, jak s tou nejistotou pracovat.“
  • „Když se naučíte dobře ptát“ (klást správné otázky), „pochopíte podstatu.“ … „zvědomňujete si poznatky a zasazujete si je do kontextu, díky čemuž jste schopní s nimi pracovat.“
  • „Musíte dávat dětem podněty, aby přemýšlely.“

Sám Hruda říká, že nejde o nic nového, co bychom nevěděli („To není žádný rocket-science, tohle se prostě ví, jenom ve školách se to nepoužívá.“) Úspěšné řešení známe např. z Finska. Hrudovy (opravdu Hrudovy?) výtky jsou oprávněné a doporučovaná řešení známá a osvědčená, argumentace logická. Neříká nic, co bych v zásadě nenašel na webu Education Republic, firmy, která se živí zřejmě celkem počestně prodejem kursů a školení a jejímž druhým zakladatelem (spolu s Tomášem Hrudou) a hlavním vizionářem je známý podnikatel v oboru vzdělávání Ondřej Šteffl (viz také Scio). Od jiných podobných více či méně úctyhodných spolků (známý je např. EDUin) se firma Education Republic neliší ani tak rádoby americkým názvem, jako spíš snad tím, že není přímo živa z dotací, grantů a našich daní.

Jistě by se dalo polemizovat s obecnými bláboly typu: „já jsem dalek toho říkat, že učitelé jsou špatní, to prostě není pravda, my jim prostě nevytváříme podmínky, to je naše chyba“. Víme přece, že někteří učitelé jsou špatní (pár konkrétních případů znám). A kdo že to učitelům nevytváří podmínky? Čí to má být chyba? Kdo je to „my“? Že by Tomáš Hruda mluvil o firmě Education Republic? V takovou upřímnost tedy nedoufám. Nebo že by šlo o to, že po řadě příkladů na změny ve vzdělávání, které nic nestojí, uvedl v samém závěru message: „lidi řeknou: a dost, my chceme, aby tenhle stát dával peníze do školství? Asi ne.

Na závěr učiním (jak jinak?) závěr: mám dojem, že vlastně nešlo o nic moc. Panu Hrudovi se prostě jen podařilo dělat řádně svoji práci a do rozhovoru vedeného Danielou Drtinovou vnést pořádnou dávku neplacené reklamy na firmu Education Republic, jejímž je manažerem.